Jak to bylo dál? Zdárně jsme doletěly do Nikaragui, kde je spoooousta vulkánů. A proto jsme se rovnou rozhodly na jeden z nich vydat. Z široké nabídky nás zaujala sopka Telica, která se svou výškou příjemných 1061m zdála být zdolatelná i pro dvě pražské kavárenské povalečky. Naposledy vybuchla v roce 2015, tak jsme si řekly, že v blízké době určitě znovu soptit nehodlá. A pokud jste orientačně zdatní, dalo se na ni jít bez průvodce. Dvoudennímu dobrodružství zdar - první den pod vrchol, druhý den před svítáním až nahoru! Do batohu jsme sbalily Tomíkův stan (abychom ho použily taky jinde než na letišti), náhradní tričko a ponožky. S bundou se přece při 35 stupních nebudeme tahat! A jelo se. "Do you need a guide?" ptají se nás v autobuse i ve vesnici, z které se vychází. I když z jejich výrazu čteme: "Zbláznily jste se? Jenom vy dvě? :-D", s díky nabídku odmítáme: 1. šetříme na degustace místních nápojů a pokrmů a 2. Leňouš jako bývalá orientační běžkyně přece nepotřebuje radit, kudy se vydat! V nejhorším se přidáme k jiné výpravě. Jenže cesta byla značená méně, než jsme si představovaly (vůbec) a jiné výpravy se ten den zrovna na cestu nevydaly. Bez průvodce a mapy jsme ji hledaly po čuchu, podle stop, kopýtek, nebo pomocí ušetřené mince- doleva či doprava? Občas jsme na křižovatce vybraly špatnou odbočku a musely se vracet, radili nám pasáčci krav, důchodci či domorodci na koních, ale cíl naší cesty se pomalu a jistě přibližoval. Jednou nám však cesta zmizela úplně. Když už jsme přes vegetaci málem neviděly jedna druhou, došlo nám, že touto džunglí se dál bez mačety neprosekáme. A je zle! Hledání naší pěšinky se protáhlo a slunce začalo zapadat za obzor. "Ach jo, možná jsme si přece jen měly vzít guida!", honí se nám hlavou, když si batohem prorážíme cestu do neznáma (a špatným směrem). Zítra ráno se budeme muset potupně vrátit do vesnice a začít znovu s pomocí, malujeme čerta na zeď. Chce se nám brečet. Trny se dokážou zabodnout hluboko. Krev stříká. Se setměním každý náš pohyb sledují žluté oči. Těm neutečeš! O několik hodin a škrábanců na všech končetinách později... Abychom to zkratily, my vytrvaly! Sice jsme musely dokončit poslední část cesty pod vrchol za tmy s mobilem, ale dorazily jsme v pořádku, zaprášené a hladové. Z vesnice nás už "vítal" mnohonásobný štěkot, naštěstí se čtyřnohá zvířata nedostavila žádná osobně. A pak už se nás ujali místňáci. Ukázali nám, kde si můžeme postavit stan a nabídli, že se v případě potřeby můžeme kdykoliv stavit u nich doma. Po večeři jsme ulehly do našeho 4⭐ mobilního příbytku. Kvůli extrémnímu větru jsme také začaly litovat, že jsme na ubytku nechaly bundy a svetry, a že jsme stan nepřidělaly kolíky. 4:20 ráno - v momentě, kdy jsme se probudily - už jsme však s jistotou věděly, že vše dobře dopadne, že teď už nezmrzneme, psi nás nesní, vítr neodfoukne a že cestu na vrchol najdeme. Za mírný diskomfort (Ivča říká: ku***ský diskomfort) během našeho putování jsme byly odměněny nádherným východem slunce z vrcholu kouřící sopky, kde jsme byly úplně samy...no a hlavně ušetřenou 20ti dolarovkou v kapse. Ta zahřeje. O tom, kolik stály masti, náplasti a obvazy zase jindy... Nikaragui se říká země vulkánů a jezer. Tak snad bude výlet k jezeru větší pohodička.