Pamatujete jak koncem roku 2017 proletěla medii zpráva o balijské čmoudící sopce, kvůli které se na pár dní zavřela letiště v okolí? Tak ta se jmenovala Mount Agung a my jsme jí chtěli vylézt už po našem příletu, ale nejenže byl výstup v období deštů nebezpečný, ale sopka byla stále zavřená. I přestože se sopka veřejnosti stále neotevřela, my jsme se rozhodli kráter prozkoumat.

S Lombokem jsme se rozloučili a přejeli trajektem na Bali. Shodou okolností se na Bali zrovna slavil nějaký svátek, tudíž bylo celkem náročné si vůbec půjčit skútr. To se nám povedlo a vyrazili jsme k úpatí hory. Tam jsme najezdili asi 30km při hledání nějakého otevřeného warungu. Uf, ty svátky fakt slaví fest. Nicméně jsem otevřel mapy.cz a hledal překřížené příbory... byly jediné v okruhu 20km, tak jsme tam vyrazili jako nomádi do oázy a povedlo se (mapy.cz respekt!!!). Týpek se prý už domodlil a tak nám uvařil parádní nasi goreng. S hodou okolností z něho vypadlo že dlouhá léta vodil lidi na sopku, ale teď po erupci je to stále zakázané, ale že je to už bezpečné a že můžem vyrazil. V tu chvíli ze mě opadla i nervozita vzniklá článkem o dvou australanech, kteří byli zadrženi policií při pokusu o výstup na znepřístupněnou sopku.

Pan průvodce z warungu nám udělal další nasi goreng a banánovou palačinku na cestu s sebou, abychom neměli při výstupu hlad. Pak jsme ulehli v jeho homestayi a nařídili si budík na 1:15 ráno. Na sopku jsme z parkoviště vyšli kolem 2:30 za svitu úplňku, což mělo výhodu z hlediska viditelnosti cesty, ale nevýhodu v tom, že jsem kvůli tomu posranýmu měsíci nemohl fotit noční oblohu. No nic, ne každý den je posvícení, nebo spíš každou noc nesvícení. Cesta byla strmá, ale díky mapy.cz jsme nesešli z cesty. Vrcholu ( naše cesta nevedla na samotný vrchol kráteru, ale jen okraj ) jsme dosáhli kolem 5:30 ještě před svítáním. Byli jsme moc rádi, že máme horu jen pro sebe, protože na vrcholku nebylo k hnutí a všude kolem prudký sráz. Přesto jsme si našli místečko, kde jsme si vychutnali nasi goreng a banán v palačince, který se vydával za banánovou palačinku. Vypadal jak párek v rohlíku, ale prý chutnal báječně.

Udělal jsem pár snímků kráteru s tím podělaným měsícem :-) a počkal až si Léňa dovyfotí své dvousté selfie s vrcholovou cedulí * a vyrazili jsme dolů. Cesta nahoru se místy blížila lezeckému 3 UIAA, jako Studlgrad na Grossglockneru a tak velký obdiv Léňě, která se stala regulérním horolezcem. Jenomže cesta dolu je vždycky horší a tak jsem se sestupu trochu obával. To by zas byly ostudný titulky na Novinkách 'Dva čeští turisté zahynuli při výstupu na aktivní balijskou sopku i přes přísný zákaz místních orgánů'. Nicméně za světla se daly ty lezecké pasáže celkem dobře oblézt, takže si Léňa jen párkrát umazala zadek a nic se nestalo.

Dole na parkovišti na nás ale čekala skupinka pánů s vysílačkami, kteří nás začali zpovídat kde jsme byli... No nezapírali jsme a hlavní vedoucí s největší vysílačkou nám prozradil, že dostal echo od policie, že jsou vidět světla na Agungu, ať to prověří. Nejprve chtěl vidět fotky zda jsme byli na vrcholu, to už se mi titulek Novinek v hlavě přetvářel na 'Dva čeští turisté byli zatčeni po zdolání aktivní balijské sopky'. Začal nám vysvětlovat, že cesta je od výbuchu stále nebezpečná a je potřeba ji vyčistit. Pokud chceme, ať mu dáme nějaký příspěvěk, ale že policii nahlásí že nikoho nepotkal. To znělo fér. A nám přišlo fér zaplatit dobrovolné vstupné ve výší 150Kč.

* Léňa se potřebovala zabavit, než si Tom vyfotí kráter ze všech úhlů a všemi objektivy. Teď už má objektivy čtyři, kluk minimalistická, ale nahoru si vzal naštěstí jenom 2. Jinak bychom na Agungu nejspíš taky obědvali...