Kdo v Liberci žije, nebo měl tu čest tam chvíli bydlet, tak určitě zná pořekadlo “V Liberci buď prší, nebo jdeš do kopce”. O Lomboku bych mohl zatím říct, že tu “buď prší, nebo pracuješ”.

Člověk ráno vstane, dá snídani, zajde na jogu, slacklinu, nebo prostě na pláž, aby odolával přesile místních prodejců hadrů, náramků, nebo kokosáků a pak už frčí zase na oběd a do roboty. No je to řehole. Všichni si myslí, že je to tu hrozná pohoda, ale já si připadám doslova jako digitální nomád. Několik let jsem si ten výraz špatně vysvětloval a teprve teď pochopil jeho význam. Chodíme tu celé odpoledne kolem bazénu a hledáme internet jak oázu, a když už ho najdeme, tak tam zas není sezení, kde by se člověku nedělal velbloudí hrb na zádech. To nechceš. Když už najdete internet a sezení, tak zjistíte, že vám nefunguje vaše oblíbená webová stránka, protože ji soudruzi ajťáci pro Asiaty (ti od České Třebové na východ) zakázali. Asiati prostě nemají šanci si vybrat tu nejlevnější rýži na heureka.cz :-( . Nicméně těch stránek je víc, takže půlka mé práce se mi ani nestáhne do počítače a Leničce chodí emaily s pětihodinovým zpožděním :-)

I přesto, že fotky bazénového kanclu vypadají krásně, na chvíli by si digitální děcko sedlo do __STROYového kanclu s vysokorychlostním internetem, pohodlnou židlí a třemi monitory.