Protože se v Indonésii všude jezdí na skútru, rozhodli jsme se, že si zopakujeme jak se vlastně chodí. Cíl svého trekového tréninku jsme si stanovili nemalý, a to hned sopku Rinjani, která je se svými 3726 metry zároveň nejvyšší horou Lomboku.

Balení probíhalo stylem „sbal si vše, co máš“, protože i když ostrov leží co by kamenem dohodil od rovníku, ranní teploty ve vyšších nadmořských výškách můžou dosahovat bodu mrazu. V tento moment jsem poprvé hořce zalitovala, že jsem si do Indonésie nesbalila také kamaše, rolák a rukavice z ovčí vlny. Abych neměla batoh na túru prázdný, vzala jsem si s sebou aspoň zrcátko, plavky a e-knihu. Tom měl jen kraťasy, tak ho oblečení vůbec netrápilo, hlavně že měl v batohu místo na foťák a 2 objektivy.

Poté co jsme ušli víc kroků než za předchozí 3 měsíce jsme se ubytovali v kempu pod horou. Ve 3 ráno následujícího dne nás čajem vzbudili šerpové a sušenkami motivovali na poslední úsek našeho výstupu. Kouzelné výhledy na skoro milion hvězd a světýlek naštěstí zvěčnil Tom na svých ještě kouzelnějších fotkách níže, abychom tam nemuseli znovu. Zdolání vrcholu není zas až takovým hrdinstvím, protože stan, spacák a 3 chodové menu nám nesli na zádech nosiči a protože na horu dokázal vystoupat také pes či páreček v žabkách.

Všem vřele doporučuji si občas na nějakou sopku vylézt (Tobě ne, babi!), protože pak si člověk uvědomí, že:

Nohy dokážou bolet

a

dát si sprchu před spaním není samozřejmost.