Poté co jsme východní pobřeží Nikaragui procestovaly křížem krážem (byly jsme i v Betlémě, ale tam to taky nebylo ono), osud, náhoda a dobrý stop nás zavedly až do Jiquililla. První dojmy po příjezdu vypadaly následovně: L: "Kde je kavárna? Vždyť tady nic není!" I: "Jak to myslí, že neteče voda?" L: "Hele autobus. Mizíme." Never try, never know - lombocké heslo opět rozhodlo, že tomu musíme dát šanci. Ubytovaly jsme se v bungalovu na pláži odkud jsme mohly sledovat: 1. Aktuální surfové podmínky i bez magicseaweed - mít surf spot přímo před domem? To je sen! 2. Západ slunce. 3. Případnou blížící se tsunami. Lepší výhled z okna jsme si nemohly přát a nejen pro něj jsme si místo hned zamilovaly! Nechybělo nám vůbec nic. Starbucks počká. A že občas neteče voda? Stejně všichni surfaři radí: "stay salty". V Jiquilillu jsme se cítily jako doma. Našly jsme nica-maminku, která se postarala, abychom vždy měly plná bříška. Naučila nás, jak uvařit chňápala červeného a uspořádala nám welcome párty- párty, kde jsme protancovaly nohu :-) Místňáci nás i vzali do kostela na mši. Ivča si zase užívala běhání bosky po pláži při východu slunce a odpolední masáže pro zregenerovaní po ranním tréninku. Před odjezdem: L: "Tebe doma nepoznají, že se stihneš osprchovat za 30 vteřin...a jen jednou denně." I: "Totál! To byl skvělej trénink k MsF."